Mladé rodiny dnes zvažují, jestli mají, nebo nemají přihlásit dítě do domácí školy. Protože v lednu je vhodná doba k přihlášení, ptáme se Petra Plaňanského, člena prezidia Asociace pro domácí vzdělávání, co obnáší domácí vzdělávání:
Oproti běžnému vzdělávání je zásadní rozdíl v tom, že děti nedocházejí za vzděláním do školy, neboť je doma vzdělávají jejich rodiče. Nejde však o „školu doma“, podstatou domácího vzdělávání je přizpůsobení tempa, množství a způsobu výuky vzdělávanému dítěti. Znalosti dětí ověřují kmenové školy, na kterých jsou tyto děti zapsány a kam docházejí minimálně dvakrát během roku na hodnocení. Pokud jde o znalosti, tak rodiče vědí, kolik by dítě mělo zvládnout v tom kterém ročníku podle typu vzdělávacího programu.

Odkud domácí vzdělávání vlastně přišlo?
   Pokud bych měl odpovědět jedním slovem, řekl bych z historie. V židovských rodinách bylo vzdělávání rodiči zvykem (ba povinností). Tradice domácího vzdělávání nebyla nikdy přerušena například v Anglii. V prvorepublikovém Československu bylo domácí vzdělávání alternativním způsobem vzdělávání. Dá se říci, že jde o návrat k osvědčenému tradičnímu způsobu.

Proč se dnes rodiče rozhodují pro domácí vzdělávání?
   Rodiče udávají několik důvodů, proč se rozhodli učit své děti doma. Někteří mají špatné zkušenosti se školou, ať už vlastní, nebo prostřednictvím negativní zkušenosti vlastních dětí. Jiní rodiče vědí, že jejich dítě potřebuje zvýšenou individuální péči, zejména když jde o různé formy lehké mozkové dysfunkce (jako jsou například dyslexie, dyskalkulie…). Pak zde máme skupinku rodičů, jejichž děti jsou mimořádně nadané. Nu a má-li se plně rozvinout jejich talent, pak je individuální přístup ke vzdělávání jistě na místě. Poměrně velká skupina rodičů se chce svým dětem věnovat nejen v oblasti výchovy, nýbrž i vzdělávání. Mnozí z nich jsou přesvědčeni o tom, že jsou to právě oni, kdo mají primární právo rozhodovat o tom kdo, kde a jak bude jejich děti učit.

Netrpí děti tím, že se nemohou postupně naučit vyrovnávat se s ne vždy přátelským prostředím?
   Nikdo z nás nežije ve skleníku, tedy ani doma vzdělávané děti ne. Také je dobré si uvědomit, že se děti zúčastňují řady zájmových aktivit. Nepochybně se setkávají s dětmi různých věkových a sociálních skupin a mnohdy musejí řešit konfliktní situace. Pokud bych se mohl k této otázce vyjádřit jinak, pak bych se zeptal, zda je v pořádku, že mnozí rodiče dětí školou povinných tolerují negativní, nepřátelské až destruktivní prostředí, které na některých školách panuje.

Jací rodiče či rodiny se do tohoto způsobu výuky pouštějí?
   Více jak z poloviny jde o rodiny křesťansky orientované. Mnohdy jde o rodiny, které domácí vzdělávání berou jako určitý životní styl – formování charakteru dítěte, jeho vedení na cestě poznávání a vzdělání, důraz na kvalitu rodinných vztahů – to všechno je zde zahrnuto. Ptáš-li se na vzdělání rodičů, tak to zde nehraje tu nejpodstatnější roli. Ostatně o tom, zda je člověk dobrým pedagogem, nerozhoduje, zda absolvoval vysokou školu, nýbrž zda je schopen si osvojit určité přístupy k dětem, vzdělání jako takovému a zda je ochoten se stále učit novým věcem.

Ptal se Josef Beránek,
zveřejněno v AD 1/2003 (viz www.ad.studovna.cz)